Znám Tě dlouho. Tvoje životní cesta nebyla jednoduchá. I když by mě nikdy nenapadlo, že se jednou dáš na uměleckou dráhu, teď to vypadá, že bylo jen otázkou času, kdy k tomu dojde. Je opravdu těžké uvěřit, že tak vyspělý umělecký projev není výsledkem dlouhé umělecké cesty. Ale čím víc o Tobě přemýšlím, tím logičtější to je. Forma terapie se stala životní cestou. Pověz mi něco o tom, jak tahle Tvoje umělecká cesta vlastně začala? 

Začalo to vlastně naprosto spontánně. Cítila jsem potřebu uzemnit a zároveň vykřičet své tehdejší pocity. V obývacím pokoji v panelákovém bytě jsem si z jídelního stolu udělala provizorní výtvarné místo, malovala jsem na jakýkoliv papír, co byl doma, sbírala jsem staré vetší kalendáře, plakáty a tvořila na jejich hladkou bílou zadní stranu. Malování odvedlo moji pozornost nebo mě nasměrovalo jinam. Nebo jsem naopak svému danému rozpoložení dala průchod, mohla jsem terapii vést jakkoliv sama se sebou a hodit všechny emoce na papír.

Proč zrovna abstraktní malba? Co Tě na ní tak zajímá?

Moje první dvě malby byly „abstraktní“, plné mixu barev, linek, tvarů. Další tvorba byla, zda se to tak dá říct, pokus o realistickou tvorbu, kreslila jsem stromy, pole, tanečnice, noty. Nebylo to pro mě tak uvolňující, nemohla jsem se nechat ovládat daným okamžikem, hudbou, vše jsem musela přeměřovat, pilovat k mé nedokonalé nedokonalosti :D. Po několika měsících jsem od této tvorby upustila a vrátila jsem se na začátek, k volné, ničím nesvazované abstraktní tvorbě. Fascinuje mě, že abstrakce nemá hranice, od prvního tahu, nánosu struktury, modelace, vrstvení, překrývání barev, neustálý proces, vývoj. Stejně, jako se vyvíjíme my mnoha směry, tak i abstrakce. Stejně, jako jsou těžko popsatelné emoce, tak každé dílo je zpověď, ať už vědomá, či nevědomá a divákovi může dávat smysl, nebo ne. A to je další věc, co mě na abstrakci baví, že si můžete v každé tvorbě najít svůj vlastní příběh.

Vždy mě fascinoval vnitřní svět umělců, který je velmi složitý, neuchopitelný, ale zároveň neskutečně zajímavý a inspirativní. To, co se odehrává uvnitř, když se děje samotný proces tvorby, by si zasloužilo samostatný výzkum. Ať už je to soustředěnost, vytržení z reality nebo oddělení se od světa tady a teď. Dokázala bys to popsat, přiblížit? Co se v Tobě během tvorby odehrává?

:D pokusím se. Většinou to je absolutní výmaz všech pravidel. Při tvorbě poslouchám velmi rytmickou hudbu, která mi pomůže zbavit se všech omezení, zábran, a řekla bych, že se dostávám do takového stavu vnější izolace. Jako když nic kolem Vás neexistuje, nevnímáte nic kolem sebe, ale v hlavě se odehrává nekonečné emočně silné představení. Intuitivně Vás vede tělo, berete do ruky různé nástroje, každý má svoji hloubku, saháte zdánlivě pro náhodné barvy, ale každá má svůj důvod, otáčíte hlavou, obcházíte plátno ze všech stran, jako byste se koukali do sebe a snažili se uchopit jeden z mnoha snímků v mysli a chtěli ho přenést na plátno. Ve finální části se k celému procesu nabalují podle momentálního rozpoložení další mezifáze.

Jak říkáš: “Moje tvorba vyplývá z momentálního rozpoložení. Na abstrakci mě baví její neomezená volnost bez hranic a pravidel. Vnímám ji jako možnost maximálního uvolnění i napětí.” Popsala bys mi svůj pracovní proces? 

Myslím, že jsem z části odpověděla v minulé otázce. Pracovní proces :D. Pokud mám sestavené, našepsované plátno a je hotová první vrstva struktur, začnu tím, že chvíli jen tak vnímám právě struktury na plátně. Pak si kolem dokola na stůl připravím barvy a nástroje a zapnu hudbu, nahlas. Je to v tu chvíli jen můj prostor, moje energie, můj nepořádek a mé čištění hlavy. Napětí, bych řekla, že cítím od začátku a uvolnění přijde chvílí před dokončením, kdy například vytahávám z obrazu jednotlivé struktury.

Dotýkáš se současných témat. Ať už je to destrukce životního prostředí námi lidmi, všudypřítomný konzum nebo návrat člověka k přírodě a základním principům. Je potřeba tvořit způsobem vypořádávání se s těmito závažnými problémy?

Těchto témat otevřeně jsem se dotkla poprvé, když byla naplánovaná výstava v Kadani a já cítila potřebu přenést tvořivost dál za možnost plátna. K plátnům jsem začala sestavovat „konstrukce“, které se vzájemně propojily. Vše se tak poskládalo
s příležitostí něco sdělit a zároveň odkrýt podstatu/příběh tvorby.
Určité emoce s touto problematikou přenáším na plátna, ale protože se jedná o jedno velké prozatímní nekonečno, nemůžu říct, že by výsledek byl vypořádání se s tím, spíš zbrzdění na nějakou chvíli.

Myslíš si, že má umění schopnost měnit naše vnímání světa?

V dnešním zrychleném světě je těžké přimět jednotlivce se zastavit a vnímat skutečný přítomný moment. Jaké úsilí by muselo být vynaloženo, aby umělecké sdělení změnilo svět?

Jaký umělecký nástroj je pro Tvou práci nejdůležitější? Bez čeho se prostě neobejdeš?

Hudba.

Maluješ převážně akrylovými barvami. Používáš i nějaké netradiční materiály jako písek, sklo atd.?

Na některé obrazy jsem použila kusy zmačkaného plátna, ale spíše než materiály, používám netradiční nástroje. Třeba jsem venku našla plastový ochranný kryt na mladé stromky nebo houbičky a hadry na nádobí, igelitové pytlíky, bublinkové folie, víčka od čehokoliv, tuby z izolačních pásek, baterky, staré dřevěné prkénko, atd.. Co se týče materiálu láka mě asfalt, už o něm déle přemýšlím.

Kromě velkých rozměrných pláten tvoříš také tzv. malůvky. Jak ovlivňuje velikost plátna Tvojí práci?

Malůvky, to je pro mě úplný jiný, dalo by se říct, můj nový proces tvoření. Myslím, že tam dávám průchod fantazii, dětství, přírodě, dobrodružství, snům. Malé plátna mě začala hodně bavit a kolik se toho dá schovat a vyjádřit do malé plochy, mě překvapilo. Tohle je opravdu meditativní způsob tvoření, u kterého jsem celou dobu uvolněná. Baví mě tuš, její jemná linka, která je v kombinaci s vodou a akrylem hravá. Myslím, že malá plátna jsou spíše meditativní, jemná práce.

Jak poznáš, že je obraz nebo objekt hotový? 

Chvíli to vždy trvá, někdy obraz leží třeba i pár týdnu na stole a dodělám pár detailů, které vidím jen já. Když koukám na obraz až moc dlouho, byla bych schopná do něho neustále zasahovat, protože rozpoložení se každým dnem mění, takže je těžké to vše zastavit. To je asi další věc, kterou se při tvorbě učím. V takových chvílí je dobré mít připravené další plátno.

Cítíš, že se Tvoje práce proměňuje, vyvíjí a jak? 

Ano, vývoj od prvních výtvorů je velký. Ať už jde o nástroje, barvy, materiály, podklady, posouvání se z 2D na 3D tvorbu.

Co Tě motivuje k práci a k tomu vytrvat? 

Je to skvělý pocit, když Vám pod rukama vzniká něco z Vás. Každý, kdo tvoří, ať už se dřevem, pískovcem, malba, cokoliv, má můj obdiv.

I když jsi vystudovala ekonomii, Tvá profesní cesta se stočila k umění. Působíš jako kurátorka v Galerii Josefa Lieslera v Kadani a musím zdůraznit, jako velice úspěšná. Děláš výstavy, o kterých by se nám v těžce konzervativní Kadani před nedávnem ještě ani nezdálo. Nebojíš se otevírat závažná témata a přivádět neznámé nebo těžko uchopitelné umělce. A já moc dobře vím, jak je těžké v kultuře cokoliv prosadit. Tobě se to však daří! Podle čeho si umělce vybíráš? 

To se hezky poslouchá, děkuji moc. Neustále projíždím na internetu různé artové akce, články, výstavy v galeriích a inspiruji se. Je toho tolik, co bych ráda představila. Snažím se, aby plán na celý rok byl rozmanitý, pestrý, šokující, překvapující, ale i pohodový a zábavný, podle toho skládám celý roční plán. Ráda bych, aby chodit do galerie bylo vždy překvapení a zábava, ať už na nás daná výstava působí jakkoliv. Aby návštěvníci byli zvědaví a těšili se na umění.

Sama máš za sebou několik výstav. Vystavovala jsi v Praze, v Brně a dokonce i ve španělském Madridu. Já osobně asi nikdy nezapomenu na kadaňskou výstavu Ve spojení, kde jsi vystavovala společně s dalšími třemi místními výtvarníky. Byla pro mě důkazem, že i tady, na malém periferním severočeském městě žijí a tvoří umělci, kteří překračují hranice nejen regionu, ale možná i republiky. Vnímáš umělce blízké místem bydliště jako energii, která Ti pomáhá nepropadat pesimismu z maloměstského způsobu myšlení nebo to tak nevnímáš a velikost města bereš jako přednost? 

Určitě, kdykoli mohu vnímat energii jiných umělců, je to vždy přínosné a obohacující jak pro mě, tak moji tvorbu. Pesimismu určitě nepropadám, to že kolem jsou, jak i sama říkáš, „umělci co překračují hranice“ mě naplňuje energií. Snažím se s každým, kdo neguje jakékoliv dílo, dát do rozhovoru a docela často se stává, že na konci této debaty mají lidé nakonec otevřenější přístup k dané tvorbě. Je fakt, že velikost města dává daleko větší prostor umělci v seberealizaci a inspiraci, rozhodně je tam mnohonásobně větší tvůrčí pozitivní „art flow“.

K jakému svému obrazu nebo objektu máš nejsilnější vztah a proč?

Jsou to tři obrazy.

Jednak první velký obraz, který mi sestavila sama umělkyně Nikol Dunková, protože v tu dobu jsem absolutně netušila, jak tyhle věci dělat. První velko-formátové plátno, wow.

Potom abstrakce, která mě hodně inspirovala k další tvorbě. Je na sololitu vytvořená z vrstev barev jako skládačka s dominující barvou modrou, červenou a žlutou.

A pak ještě jedna polo abstrakce, kde jsou zachycené květiny, úplně odlišná tvorba. Tento jarní obraz mě vždy rozněžní.

Kdo nebo co je Ti inspirací?

Ráda pozoruji jiné umělce při jejich práci, je to parádní představení a také s nimi ráda diskutuji o jejich procesu tvorby. Inspirují mě naprosto všichni, které jsem kdy viděla, vždy mě to nějakým způsobem obohatí a ovlivní.

Co je nejlepší na tom být umělcem? 

Být jenom umělcem by bylo skvělé, ale to nejsem. Kombinovat práci s uměleckým životem je časově náročné. Co je hodně fajn, že si můžete utéct do vlastního světa a jakýmkoliv způsobem ho vizualizovat.

Máš před sebou nějakou zajímavou práci ať už malířskou nebo kurátorskou? Na co se můžeme těšit?

Těšit se rozhodně můžete na Elišku Podzimkovou, která bude mít v Kadani interaktivní výstavu Malého prince od 14. do 18. 9. 2022. Bude to opravdu parádní a krásná výstava.

Děkuji Luci za skvělý rozhovor a doufám, že nikdy nepřestaneš tvořit!

Já moc děkuji za Tvojí práci, a přínosné články o umění.